Nový Zéland a já. Vzpomínka na zemi, která se zdá být snem
21.5.2011 | autor: Redakce PŽ
Vysloví-li přede mnou někdo název země Nový Zéland, zahledím se na chvíli do prázdna a nekomunikuji. Co se mi v tu chvíli honí hlavou? Vzpomínky na nádhernou přírodu, kde jsem pochopila, že les není smrková monokultura, ale všehochuť zeleného od tisíce druhů mechů, přes nesčetné množství kapradin po různě pokroucené větvičky roztodivných jehličnanů. Vybaví se mi průhledné bleděmodré divoké řeky, kde vidíte na dno do hloubky několika metrů. Připomínám si vůni moře, když prší. Vidím prostorné liduprázdné pláže či kýčovitý západ slunce nad sněhem pokrytými horskými štíty. Hlavou se mi mihne vzpomínka na zemi, odkud je všude daleko, kam nedolehla nebo jen pomalu přichází civilizační horečka se všemi mobily, nejnovějšími laptopy a GPS navigacemi. Nový Zéland je místo, kde nakráčí klient do banky naboso a bez trička, místo, kde je tolik hor, že některé vrcholky mají jen čísla, kde umějí lidé improvizovat, protože to prostě jinak nejde, kde jsou lidé k sobě milí a vstřícní, protože vědí, že jich je málo a jsou na ostrově, kde se dříve či později zase potkají.
Nový Zéland je místo, kde lidé nemají klíče od domů a nezamykají auta, ve kterých na sedačkách nechávají peněženky, a když se vrátí, tak je tam zase najdou. Nový Zéland je místo, kde fungují farmářské stánky u cesty bez obsluhy formou "vezmi si a zaplať do kasičky obnos, který je tady napsaný", a farmář si peníze večer vyzvedne.
Nový Zéland - pohádka nebo realita?
Takové místo neexistuje, namítnete. Chápu, v naší uspěchané, nedůvěřivé, od přírody odvrácené středoevropské společnosti se něčemu takovému těžko věří. Hovořím za sebe, na základě svých zážitků a prožitků. Jsou to střípky, které poskládaly dohromady můj obraz o Novém Zélandu, o zemi, kde jsem žila sedm měsíců. Cestovala jsem tam, pracovala, přátelila se s lidmi, žila svůj malý novozélandský život a poznávala, jak to tam chodí. „První rybu necháš plavat,“ říkal chlápek Peau z maorského páru, kteří mě vzali stopem někde na Severním ostrově. Nevěděla jsem tehdy, jak tato cesta dopadne – vypadali dost podivně a vykládali historky mimo jiné o tom, jak jedou na soud s jedním z jejich deseti dětí. Nakonec mi domluvili další svezení se s někým jiným a dali mi svou adresu v Aucklandu, ať se určitě zastavím, až půjdu kolem.
Kdo jsou Maorové a kde se na Novém Zélandu vzali?
Začněme ale popořadě... Maorové jsou původní obyvatelé Nového Zélandu neboli Země dlouhého bílého oblaku (maorsky Aotearoa), kteří sem připluli v několika vlnách na kánoích (waka) z Polynésie před rokem 1300. Maoři mají velmi svébytnou kulturu, která po mnoha letech decimování bílým mužem z Evropy došla obrození a je možné se za ní vypravit např. do Rotorury. Běžný turista tu zhlédne bojový tanec Haka nebo si koupí maorské přívěšky ve tvaru rybářského háčku či velrybí ploutve. Mně to ale bylo málo.
Další novozélandská setkání
Měla jsem to štěstí právě prostřednictvím autostopu na Severním ostrově několik Maorů potkat a zapříst s nimi hovor. Další nádherné setkání bylo s Connie, která provozovala v Kaitaia hotýlek. Vzala mě stopem, jestli prý nechci pomoct jejímu kamarádovi Peterovi se přestěhovat. Připadalo mi to jako dobrá nabídka. Nejdříve jsme se museli všichni zúčastnění najíst fish and chips a pak jsme stěhovali spousty věcí včetně těžkých kamenů, které měl Peter naskládané všude kolem domu. Že prý k nim mají Maoři určitý vztah, což je dáno jejich legendami. Po náročné práci jsme zase jedli: vynikající mořské plody, sladké brambory a spousty zeleniny a pili různé dryáky typu black russian, bailey's s pomerančovým likérem a podobně. A povídali si. Také mě svezli v noci na čtyřkolce po Ninety Mile Beach, rachotil motor, foukal silný vítr a nad námi svítilo souhvězdí Jižního kříže.
Vzpomínek na Nový Zéland mám ještě spoustu. A tak vám mohu slíbit pokračování příště.
Ivona Zelinková (více o ní zde)
Foto: autorka
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.