Julie Powellová – Julie&Julia (Můj rok nebezpečného vaření)

Od knihy Julie&Julia (Můj rok nebezpečného vaření) jsem toho mnoho nečekala. Vlastně si většinou podobný druh literatury ani nepůjčuji. Knížky podle filmu, nebo spojené s úspěšným filmem, mě nikdy moc nezajímaly. Fotky z „trháku" s Meryl Streepovou na obálce mají asi přilákat čtenáře, ale na tohle mě nedostanou, myslela jsem si. Notabene když jsem film neviděla. Pak jsem ale přece jen znejistěla, protože mi bliklo hlavou, že by to celé snad mělo být hlavně o vaření?!

Budoucnost na talíři

Mě vaření totiž opravdu zajímá. Vařím moc ráda a ráda taky čtu kuchařky. A časopisy o vaření. A sleduji pořady o vaření. Takže jsem si knížku nakonec půjčila a začala číst. A byla čím dál víc překvapená... Protože tenhle příběh je ve zkratce o tom, jak si uvařit a vypsat lepší budoucnost. Nebo možná vůbec nějakou budoucnost. Knížka vlastně vznikla jako shrnutí, nebo extrakt, úspěšných a oblíbených blogů autorky. A je o ní samé.

Julie Powellová je „obyčejná" holka, žije v New Yorku, bude jí třicet, je neúspěšná herečka, momentálně pracuje coby asistentka v call centru, stará se o odškodnění obětí teroristických útoků z 11. září, a také odpovídá na stížnosti ohledně přestavby World Trade Centra. Má prima manžela se kterým je už od školy, zdravotní problémy (nejspíš nebude nikdy mít děti), problémy s bydlením. Ráda vaří. A stále častěji brečí. V závěru jednoho nepříliš úspěšného dne se rozhodne, inspirována lahodnou polévkou podle receptu slavné kuchařky Julie Childové a také ovšem poznámkami svého muže, uskutečnit bláznivý nápad, dobrodružství. Rozhodne se během jednoho roku uvařit všech 524 receptů z bible amerických kuchařek, z knihy Jak zvládnout umění francouzské kuchyně Julii Childové a průběžně o tom psát blog, aby zdokumentovala svůj pokus.

Ano, šéfová!

Teď by byla asi na místě trocha informací o tom, kdo to je Julia Childová. Julia Childová (1912 - 2004) byla věhlasná kuchařka, první dáma americké kulinářské scény, která "naučila" americkou veřejnost vařit a jíst francouzskou kuchyni. Vydala řadu knih o vaření, nejslavnější z nich je právě Jak zvládnout umění francouzské kuchyně (Mastering the Art of French Cooking) z roku 1961. Mnoho let vedla velmi úspěšný TV pořad o vaření. Ctižádostí Julie Childové prý bylo, aby si každá hospodyňka poradila s přípravou i takových jídel, jaká servírují jen ve vybraných restauracích. Zkoušela a upravovala postupy, pilovala je především s ohledem na praktické užití - pokud možno bez lékárenských vah a špičkového kuchyňského vybavení.

Tak tato dáma se stala Juliinou hvězdou, učitelkou, horou k vyšplhání. V knížce jsou tudíž také kratší úseky věnované jejímu životu. Díky tomuto svému ovlivnění Julií Ch., díky svému nápadu (v knize se mu říká „projekt"), se Julie Powellová vydala na cestu ven ze svého neuspokojivého života. Během této cesty zažila spoustu možná ne vrcholně dramatických, ale rozhodně stresujících zátěžových situací.

Láska prochází žaludkem

Tak třeba vykostit spoustu těch nejneobvyklejších mrtvých zvířat, dokonce poprvé v životě zabít živého tvora - humra. Dělat hromadu velmi komplikovaných věcí, které nikdy předtím nedělala, dělat je opakovaně, protože napoprvé se nepovedly. Jíst je. A všechny! (Dokonce i vajíčka, která do té doby Julie nikdy nejedla. Nebo nejrůznější vnitřnosti. Anebo mozek!) Investovat do toho značné množství peněz. Amortizovat děsivým způsobem nejen kuchyni, ale celý byt. Shánět suroviny po celém New Yorku. A k tomu chodit do práce a po nocích o tom psát blog. (A jestli jste někdy zkoušeli třeba jen vyrobit domácí majonézu nebo nadhazovat palačinky, tak asi tušíte, že ledacos vypadá sice snadně a lehce v knize, ale ve skutečnosti je to trochu jinak!) Musím se přiznat, že knížka mě víc a víc zajímala. Situace ženy, která tak úplně neví proč dělá to, co dělá, a kam ji to dovede, ale prostě následuje pocit, že to dělat musí, mě fascinuje.

I když v jedné kritice jsem narazila na odsouzení přesně tohoto bodu - neví proč to dělá a píše o tom?! To je přece úplně hloupé. Jenže mě se vynalézavá sebeterapie, sebepoznávání vařením a následným psaním prostě moc líbila. Julie prozkoumávala skrz svůj projekt nejen sebe, ale i své vztahy. Vztah s manželem, rodiči, přáteli, kolegy. Musela si ustát svůj nápad, i když ho její okolí nechápalo. Vytrvat v něm. Postupně se mohla opřít o rostoucí počet fandících čtenářů (v náhlé finanční krizi, kdy hrozilo, že Julie svůj projekt zastaví, jí dokonce vypomohli - uspořádali sbírku) i o zájem odborné veřejnosti. Také ale musela překonat bolestně vlažnou reakci v té době ještě žijící Julie Childové, která se o jejím nápadu dozvěděla. A naučit se žít s věčnými výtkami, že na díle Childové parazituje.

Jak si uvařit hezký život?

To se ostatně objevuje i v českých ohlasech, hned vedle připomínek, že to není dost chytrá literatura. Na to nemohu říci než - ano, tuhle knihu si vedle Lva Nikolajeviče Tolstého nezařadíte. Jenže o to podle mě vůbec nejde a nešlo. Julie Powellová se vydrápala ze své mizérii a šedivosti, změnila svůj život. Julie Powellová se dnes živí psaním, a podle jejího blogu vznikl úspěšný hoolywoodský film. Dovedla ji k tomu bláznivá důvěra ve svůj nápad, svou chuť a mlsný jazyk. A to je, myslím, moc dobrý příběh pro všechny, kdo nejsou moc spokojení a mají v životě málo barvy a smyslu.

Dneska už si tedy knížky Julie&Julia cením. Omlouvám se Juliím za své předsudky. A uvědomuji si zas o trochu lépe, jakou hodnotu mají a mohou mít ty nenápadné věci, které nás opravdu baví. A kterým zas až takovou hodnotu většinou nedáváme. Moje vaření a bylinkový záhon. Blogování jednoho mého známého. Kamarádka, která maluje talíře. S vášní a těšením se, a aby se nezbláznila. Jiná, která peče chleba. Holky, co dělají fantastické dorty a stává se to víc a víc jejich profesí. Páry, které propadnou chození na kurzy tanga nebo salsy. Uvědomuji si, jak je dobré a důležité, jít za chutí, prozkoumávat směřování svého srdce.

Hlavou mi často zní kraťoučký popěvek, co jsem kdysi slyšela v jednom divadelním představení. Mám ho moc ráda a k tomuto tématu se obzvlášť hodí. Zní: „v zahradách našich instinktů, trhejme, co nás uzdraví".

 

A tak stál Eric vedle mě a pozoroval mě, jak jsem přehodila perfektně zlatavou palačinku ve vzduchu a zpátky na pánvičku.
„Ty bláho, Julie!"
„Já vím!" dala jsem palačinku na talíř a nalila do pánve další várku těsta.
„To je úžasné!"
Trhla jsem znova pánvičkou a další perfektně zlatavá palačinka se otočila ve vzduchu. „Já jsem bohyně!"
„To teda jsi."
„A to jsi ještě nic neviděl." Položila jsem poslední palačinku na talíř a nalila na pánev koňak a Grand Marnier. Ohřála jsem to asi tak na minutu, polila tím mé nádherné palačinky a zapálila je, zakřičela a snažila se na své ruce uhasit pár hořících chlupů,
Můj manžel jen vrkal, když zakrojil do talíře plného delikatesních flambéed palačinek. Jestli na světě existuje hezčí zvuk než vrkání toho, koho milujete, nad palačinkami, které jste pro něj připravili, pak ho neznám.

Julie Powellová: Julie & Julia, přeložila Adéla Decastelo, vydal Columbus, spol . s. r. o., v Praze roku 2009

 

Markéta Bidlasová (více o ní zde)

Autor: Redakce PŽ

Facebook Vybrali SME Linkuj Google

Mohlo by Vás také zajímat:

• Úspěšná diplomka na čas: Tipy na zvládnutí velké výzvy
• Vydejte se na zahraniční motoexpedici plnou adrenalinové zábavy
• Jak trénovat pozornost u dětí?
• Těstoviny: nejznámější druhy italských těstovin

Zpět