Proklatí páníčci? Pět protivných pejskařských prohřešků proti pořádku
31.7.2011 | autor: Redakce PŽ
Jsou protivnější psi, nebo jejich páníčci? Krátce poté, co jsem si pořídila psa, narazila jsem na internetu na bouřlivé diskuze na téma: pes a jeho pán - zkáza vyspělé městské civilizace. Pejskaři v nich byli popisováni jako šílení fanatici, pro něž božstvo, v které bezmezně věří, představuje jejich protivný čtyřnožec, nevychovaný, neposlušný, nečistotný, neestetický, jedním slovem nemožný. Nechci tuto tezi vyvracet a přesvědčovat čtenáře o tom, jak skvělí psi jsou. Dnes a denně pozoruji ostatní pejskaře, co dělají či nedělají, sebe nevyjímaje, a chtěla bych popsat pár skutečných pejskařských prohřešků.Pohled na člověka, který není s to ukáznit svého psího miláčka, zdivočele lítajícího parkem, nebo nedejbože po ulici, kde jezdí auta, skákajícího na lidi, obtěžujícího děti, loudícího/kradoucího jídlo, je tristní. První prohřešek je proto ze všech nejhorší.
Prohřešek první: neposlušný pes
Jsou pejskaři, kteří takové chování psa berou jako spiknutí osudu, nikoli své selhání a svou nezodpovědnost, a ještě obtěžují kolemjdoucí stížnostmi na svého „hrozného" psa. Ale kdo je tu hrozný? Páníček! Když vás pes neposlouchá, mějte ho na vodítku, nebo aspoň bezmocně nefňukejte, jací chudáčci jste, že máte tak nezvladatelného zmetka. Je to váš pes, vaše zodpovědnost. Není horšího pohledu než na statného muže uraženě si stěžujícího na svého umanutého jorkšíra (ano, jorkšíra!), není nic horšího než poslouchat jeho silácké kletby, jak psa seřeže, jen co ho dostane do ruky. V těchto chvílích je jasné, jak namyšlený člověk je, nazývá-li se pánem tvorstva, když není schopen zvládnout malého jorkšíra, kterému se ale nikdo nemůže divit, že v takového pána, jakého jsem popsala, nemá důvěru a neposlouchá ho.
Prohřešek druhý a třetí: nesbírání hromádek a pes na silnici
Jako pejskař to nesbírání nikdy nepochopím. Naprosto nepochopitelné pak je, že pravé orgie „nesběračů" dosahují svého maxima, když napadne sníh. Patrně tito lidé věří, že sníh má tu zázračnou moc exkrement pohltit, požrat, neutralizovat. Mám pro tyto jedince špatnou zprávu: sníh hovínka nežere!
Prohřešek třetí: pes jako nevyzpytatelný účastník silničního provozu aneb venčení tažného zvířete. Nechci zevšeobecňovat, jsou psi, kteří jsou tak rozumní či tak dobře vycvičení, že zvládají provoz na silnici či cyklostezce bez problémů. Pak jsou ale psi, na které takový spoleh není, a ti jsou postrachem nejednoho bruslaře. Mně by se také líbilo chodit se psem bruslit. Ale sebekriticky jsem musela uznat, že můj pes není schopen na bruslařské dráze neohrožovat ostatní. Nemohu si vzít na svědomí, že se někdo kvůli němu vybourá. Ono úplně stačí, že vás při bruslení ohrožují děti, které ještě nevědí, že se jezdí jenom vpravo, a že vás ohrožují dospělé „nerozlučné kámošky", jedna bruslí hůř než druhá, ale musejí vrávorat za každou cenu vedle sebe, aby si mohly - povídat! (Dámy, v kavárně by na vás byl estetičtější pohled, věřte mi...)
Prohřešek čtvrtý: krmení cizích psů
To je věc, která pochopitelně nepejskaře netrápí. Mě naopak trápí víc a víc, protože jsem zjistila, že přivřením oka nad jednáním ostatních majitelů psů, kteří mají potřebu cpát piškotky i psům cizím (asi si připadají hodní a dobří), a rezignovaným svolením, jsem otevřela cestu tomu, aby můj pes nastoupil svou kariéru loudiče jídla.
Lidé, kteří chtějí cizí pejsky krmit, by si měli uvědomit, že pokud jednou pejskovi pamlsek, dají, bude to ten od nich už nadále očekávat - a to může vypadat i tak, že na vás jednou skočí, až se vám to hodit nebude, dejme tomu, až budete vyrážet do společnosti v b í l ý c h kalhotách. Můžete se pak na svého oblíbence zlobit, že vás umazal?
Majitelé krmených miláčků by pak měli víc vážit, komu svolí svého psa krmit. Kdybych já bývala věděla, jak můj pes „zdivočí", nedovolila bych to.
Prohřešek pátý: posedlost psem
Na začátku jsem se zmínila o diskuzích na internetu, jejich předmětem byli psi ve městech a fenomén pejskařství, které je - v očích autora článku Pejskaři, neblbněte!, pod nímž se bouřlivě rozvinula čtenářská diskuze -, samo o sobě posedlostí. Na té debatě mě nejvíce překvapily nenávistné příspěvky několika zúčastněných, kteří psali, že se jim dělá nevolno jen při pouhém pohledu na psa domácího a že hrubě nesouhlasí s množstvím psů v našich městech. Skutečně mě tohle překvapuje. Moje zkušenost je totiž naprosto opačná. Tím myslím, že psů je v našich městech patrně ještě stále málo - soudě podle toho, jak moc se lidí, kteří psa nemají, rozplývají nad mým „miláčkem", když ten se na ně například v tramvaji neodolatelně usměje svým psím úsměvem, přičemž ho okouzlení spolucestující lákají, aby šel s nimi domů.
Mojí zkušenosti neodpovídá, že by spoluobčané kvůli mému psu trpěli - byť jen pohledem na jeho neestetický, do města se nehodící zvířecí vzhled. Pravda, možná je to tím, že můj pes vypadá dost roztomile. Nicméně i tak si troufám tvrdit, že vztah se zvířetem a ponejvíce se psem je pro mnoho lidí normální potřebou, ať už žijí ve městě či na venkově. A zdůrazňuji slovo v z t a h - vzájemné ovlivňování. Ano, spousta lidí na psu vynahrazuje kdeco, proto také pak můžou působit posedle (znáte to: miláček sem, miláček tam, koupíme čumáčkovi paštičku, ťu ťu ťu, pojď k mamince! - ano, „k mamince", to jsem vážně už také zaslechla), ale pokud si člověk udrží zdravé vědomí toho, že on je člověk a pes je pes, otevírají se možnosti společného života bohatého na zážitky a příležitosti se o sobě něco dozvědět. Já jsem se například dozvěděla, co už jsem dlouho tušila, že jsem takzvaně moc měkká... ano, z mého psa se kvůli tomu stává zdatný loudič, o to zdatnější, oč lépe si je vědom vlastní okouzlující roztomilosti. Ale díky tomu, do jakých situací se se psem dostávám, mám možnost, aby mi něco došlo a abych to změnila. Více psů do našich parků a ulic, přátelé!
Hana Kačerová (více o ní zde)
Foto: capestreasures.com
Autor: Redakce PŽ
Mohlo by Vás také zajímat:
Zpět
Komentáře
Vložit nový komentář
Vložil: Marťan Neregistrovaný | 2011-08-01 06:55:27
Moc hezký článek. Je jasné, že pejsky tu máme pro radost a že je škoda si ji nechat zkazit těmi extrémními případy jak na straně pejskařů vůči nepejskařům ale i obráceně. Já sám mám například zkušenosti z Letné, kam chodíme pravidelně hrát jakousí míčovou hru, kdy mezi nás občas vběhne rozdováděný pejsek, evidentně radostný z toho, že se něco děje a začne honit míč ale vůbec přitom nerespektuje naše pravidla hry, například že s míčem se nedělají kroky nebo že se nesmí vstupovat do vyznačených území. A rovněž se nedá identifikovat za který z týmů hraje. Ale hlavně nerespektuje pravidla bezpečnosti při hře a to své i spolu/protihráčů. Takže zpravidla hru musíme přerušit ale nelíbí se nám, že pán čato jen přihlíží a tváří se někdy že je to normální, že tohle pejsi dělají a že s tím máme počítat a zavolá ho neochotně až když je situace opravdu společensky nepřijatelná i pro druhou stranu a když už chvíli čekáme co bude a jestli se najde někdo, kdo psa usměrní a zavolá. Už se nám i stalo, že jsme psa s míčem honili a dožadovali se navracení míče. Co se týče bruslení, tak kamaráda jednou pes při bruslení pokousal. Musel si vyžádat od majitele kontakt a nechal si to ošetřit u lékaře, hlavně se bál nějaké infekce. Taky na Letné. Ale to jsou extrémní případy, pamatuji jeden za 10 let. Mě naštěstí ještě žádný nepokousal ale kolize při bruslení už byly. Třeba nedávno proti mě vyběhl pejsek když jsem bruslil na Ladronce ale měl jsem docela velkou rychlost, naprosto nevhodou pro to zabrzdit o pejska, který se naštěstí zastavil a nechal se objet. Předevčírem se zase jeden pejsek na Petříně rozhodl, že s námi bude piknikovat. Nejdřív se s námi všemi krátce seznámil a pozdravil, což jsme však měli chápat, jak se vzápětí ukázalo, jako oprávnění, že se k nám může přidat i co se k konzumace dobrot týče.
