Jak řešit každodenní konflikty mezi dětmi

Jak řešit každodenní konflikty mezi dětmi? Jednoduše položená otázka, jednoduchá odpověď: Pokaždé jinak. Ve školce a nejen tam jsou takové konflikty běžné a často vypadají jednoznačně. Jeden je zlý, ubližuje - druhý je ukřivděný, oběť. Ale je to opravdu takto?

Jak takový konflikt vypadá

Nedávno za mnou přišla s hysterickým pláčem holčička, říkejme jí třeba Kristýnka. Měla na krku načervenalý flíček a  mezi vzlyky jsem vyrozuměla, že jí chlapeček Honzík píchl tužkou do krku. Předtím oba seděli u stolku a malovali si. Nyní Honzík stále seděl u svého obrázku, jen si schovával obličej.

Šla jsem tedy za ním a zeptala se, jestli opravdu Kristýnce ublížil a proč. Dozvěděla jsem se, že ano, protože ho zlobila. Nato Kristýnka začala opět hlasitě naříkat, že ona mu nic nedělala, jen si vedle něj malovala. Znovu jsem se Honzíka zeptala, jak ho Kristýnka zlobila - co přesně mu dělala a proč jí to raději neřekl. Honzík mezitím začal plakat. Vyrozuměla jsem jen to, že ho Kristýnka stále vyrušovala a on si chtěl domalovat obrázek. A protože nepřestala, rozzlobil se a píchl ji pastelkou do krku. Kristýnka stále opakovala svou verzi a vypadala ukřivděně. Honzík byl smutný.

Společné řešení

V této fázi to vypadalo, že Honzík místo toho, aby Kristýnce řekl, co se mu nelíbí, jí zkrátka ublížil. Měla jsem pocit, že to ale stále není všechno. Vzala jsem si Kristýnku stranou, posadila si ji na klín proti sobě a znovu se jí zeptala, jak to opravdu bylo. Přestala natahovat a koulet svýma krásnýma očičkama a začala povídat, že si chtěla hrát s Honzíkem v kuchyňce, proto nechtěla, aby si maloval, a když stále nechtěl, začala mu čmárat do obrázku.

Obou dětí jsem se zeptala, jestli se jim líbí, jak to oba vyřešili a oba měli jasno v tom, že nelíbí. Dostaly ode mě za úkol namalovat, jak jinak se dá taková situace řešit. Oba řešení našli a společně jsme si o tom popovídali. Kristýnka přišla na to, že je lepší počkat, až si Honzík domaluje obrázek, a že si zatím může hrát v kuchyňce sama. Honzík se rozhodl, že kdyby Kristýnka nechtěla slyšet, co jí říká, šel by si sednout k jinému stolečku nebo by mi to přišel říct. Obě děti si řekly, proč dělaly to, co dělaly, a bylo po konfliktu, šly si společně hrát.

Kdo za to může? Nehrajte na viníky!

Setkávám se s podobnými konflikty mezi dětmi často. Je celkem běžné, že ten, kdo konflikt způsobí, přijde sám na druhého žalovat, že mu ublížil. Nechce přiznat, že toho druhého k akci vlastně vyprovokoval. A očekává poté, že útočník bude „po zásluze potrestán". Ale na popsaném příběhu je vidět, že není jednoznačně jasné, kdo je útočník. Navíc nechci učit děti oblíbenou hru dospělých "na viníka a oběť", kde bych já hrála roli soudce. Učím je najít důvod, proč dělají to, co dělají - že to není špatně, jen to má nějaký důsledek. A s tím se musí vypořádat.

Otázkou je, jak my rodiče vidíme své děti a jakým způsobem je vedeme k řešení konfliktů. Z vlastní zkušenosti vím, že jsem o svých dětech měla jasnou představu, která ovšem neodpovídala skutečnosti. Není od věci se zamyslet nad tím, zda své dítě nepodporujeme ve vidění sebe sama jako „pupku světa". Tak jako já, tak i mé dítě reaguje na různé lidi a okolnosti rozdílně. Přirozeně jsem své děti bránila proti „zlému okolí". Obranná reakce je nejjednodušší, ale pro vzájemné vztahy ne úplně funkční řešení. Protože proti čemu dítě opravdu bráním? Přehnanou péčí a ochranou před okolím jim bráním v jejich vývoji a samostatnosti a zcela určitě je nevedu k tomu, aby v konfliktu s vrstevníky  hledaly řešení. Snahou o to, abych udělala vše pro dítě, jsem se sama ocitla na posledním místě a pro moje děti se to stalo normou, pravidlem. A přes takovou normu se dostává velmi těžko, dítě se stává sebestředné a panovačné.

Návod neexistuje

Neexistuje návod na řešení konfliktů. Každé dítě je jiné a také každý konflikt je jiný - má jiné okolnosti a děti se potřebují naučit své konflikty řešit. Když říkám řešit, mám na mysli hlavně otevřeně sdělit tomu druhému, že se mi nelíbí to, co dělá. A to neumí. Přicházejí za mnou, že ho Jaruška bouchla nebo Igorek strčil, ale když se zeptám, jestli to Jarušce či Igorkovi dotyčný řekl, kroutí hlavou, že ne. Někdy se zeptám, jestli se jim líbí, že je někdo bouchá, a když se jim to nelíbí, proč to neřeknou tomu, kdo jim to dělá. Taky řeknu: "Já jsem tě nebouchla, běž říct tomu, kdo tě bouchl, že se ti to nelíbí nebo že tě to bolí." Někdy, když si takto obě děti zavolám, tak ten, kdo byl bouchnutý, se začne omlouvat tomu, kdo mu to udělal. Rovnou přistoupí na to, že je „špatný" on sám.  

Ne každému konfliktu je možné věnovat tolik času - nedělala bych potom nic jiného. Ale také to často není nutné. Vím, že my, rodiče chceme, aby se našemu dítěti ve školce nestalo nic zlého. Ani já jsem nechtěla, aby mé děti někoho ve školce bily a nechtěla jsem, aby jim někdo ubližoval. Zároveň jsem považovala za důležité, aby se moje děti s takovými situacemi dokázaly vypořádat k vlastní spokojenosti. V mnoha ohledech jsem však konfliktní situace nedokázala řešit ani já sama ke své spokojenosti. A podle mě je nemožné, aby to právě děti uměly hned.

Učíme se všichni

Tak jako já hledám, vyvíjím se a dělám chyby, tak objevují i děti. Dostávají se do nových situací a hledají v nich řešení, stejně jako my dospělí. Není možné se vyvíjet a dělat věci jen správně. Buď to vím nebo hledám. Netroufám si říct, že v každé situaci vím řešení - já ho hledám a dělám v každé chvíli to nejlepší. Výsledek se mi líbí nebo nelíbí a podle toho hledám dál nebo ověřuji funkčnost, platnost řešení. Považuji takové konfrontace mezi dětmi za zdravé a poučné. A já jako učitelka jim mohu pomoci hledat funkční řešení. Ne tím, že příjmu roli soudce, ale tím, že je nechám zakusit důsledek jejich jednání a nechám je objevovat a zakoušet možnosti, se kterými budou spokojenější. Když se naučí řešit konflikty s ostatními dětmi v tomto věku, budou pro ně další nové situace s jinými dětmi třeba ve škole už jednodušší.

Z vlastní zkušenosti znám, jaké to je, když se o svém dítěti dozvídám, že bije děti. Také jsem řešila, že mi dítě přicházelo ze školy s tím, že mu ubližují ostatní. Ano, je třeba to řešit, ale ne s postojem ukřivděné a ublížené matky (otce). Naše děti se chovají a reagují v principu podobně, jako my sami. A ne vždy to chceme vidět a tedy změnit. Na základě své zkušenosti mohu říci, že jak řešit problémy se učí dítě od rodičů - postoje a pravidle rodiny jsou pro dítě závazná. A protože naše postupy nejsou vždy funkční, musíme začít hlavně u sebe.


Bc. Helena Pavelková (více o ní zde)

Autor: Redakce PŽ

Facebook Vybrali SME Linkuj Google

Mohlo by Vás také zajímat:

• Výhody objednávání jídla: Proč je oblíbená možnost pro mnoho lidí
• Úspěšná diplomka na čas: Tipy na zvládnutí velké výzvy
• Vydejte se na zahraniční motoexpedici plnou adrenalinové zábavy
• Jak trénovat pozornost u dětí?

Zpět