Proč se přehnaně staráme o své děti a zapomínáme na sebe?
Proč vlastně naše děti tolik opečováváme a hýčkáme? Proč se tolik staráme, aby jim vůbec nic nechybělo, aby se nemusely namáhat? Proč tolik chceme, aby jim šlo všechno hladce, snadno a nejlépe samo? Pokud vás tyto otázky oslovují a chcete jim přijít na kloub, inspiraci můžete nalézt v následujícím článku.Odkud pramení touha dát dětem to nejlepší? U každého to bude patrně z jiného důvodu, ale když hledám nějaký společný, mohlo by to být třeba tak, že my dospělí sami nejsme se svým životem příliš spokojeni, že nejsme tak úplně šťastní, že nám v něm něco důležitého schází. A oč méně jsme spokojeni my sami, o to více se snažíme, aby byly spokojené naše děti.
Jenže ten „šťastný život" máme my lidé nejspíš ve svých představách vymalovaný jako život bez práce, bez námahy, takové nicnedělání, anebo jen takové hodně malinkaté dělání. Nejvíc by se nám asi líbilo, kdyby nám pečení holubi lítali rovnou do pusy. Kde jsme k takové představě my lidé došli a proč o ni tolik usilujeme? Patrně máme jakýsi vysněný ráj, kterému jsme uvěřili. I Karel Gott kdysi zpíval v jedné písničce „Pojď, ukážu ti cestu rájem... Pánbu zaplatí dnes nájem...Ukážu ti cestu rájem, tam, kde je pouhé slovo hřích... O nic se nemusíme starat, ani nájem platit..., všechno je vyřešeno, uklizeno, utříděno, nikde se nic nehýbe.
Sladké nicnedělání?
Jestliže však svůj „normální" život, kde se stále něco děje, porovnáváme s touto představou, vycházíme z toho jako neschopové neschopní, protože si tenhle vysněný život nedokážeme zařídit. A možná je to jen proto, že to kdysi někdo označil za ten báááječný život a my se tuto představu snažíme stále naplňovat, aniž bychom se sami zamysleli nad tím, jestli se nám líbí, či zda je vůbec reálná a odpovídá naší zkušenosti. Kdybychom se nad tím víc zamysleli, uvědomili bychom si, že tam, kde se nic neděje, je mrtvo, pusto a prázdno, a to nemá s opravdovým životem nic společného.Když se sama dívám zpětně na svůj život a hledám, kdy jsem byla nejvíc šťastná, bylo to v obdobích, kdy jsem měla hodně co dělat. Když se mi dařilo dosahovat cílů, když jsem si za nimi také krůček po krůčku šla, když se mi dařilo překonávat překážky, které se mi objevily v cestě, zkrátka tehdy, když jsem měla plné ruce práce a také spoustu dalších nápadů. Byla to doba, kdy jsem začala pracovat v řídicí pozici, učila jsem se spoustu nových věcí od administrativní práce přes jednání s lidmi. Doma jsem si na sebe šila, protože v obchodech mě s mou velikostí posílali do dětského, syn byl v pubertě a přestavovali jsme chalupu, zakládala jsem zahradu, kde jsem se hodně realizovala od nápadů až po tvorbu.
Nikdy není pozdě
Nedávno jsem na internetu viděla jedno vystoupení paní Františky Garlíkové, úžasné devadesátileté paní. Vyprávěla o svém životě, jak se jako mladá vyučila u Bati, jak začala šít kroje na panenky a jak s tím po roce 1948, kdy se nemohlo podnikat, musela přestat. A také o tom, jak se ke svému snu po revoluci vrátila. To už byla v důchodu, ale řekla si, že ona přeci nebude sedět v křesle jen tak a čekat kdoví na co.
Přemýšlela nad tím, jak by cizincům, kteří k nám po revoluci přijížděli, mohla ukázat, jací my jsme byli bohatý a kultivovaný národ, že za sebou máme nějakou historii, že jsme nebyli žádní chudáci. Napadlo ji, že jim tohle všechno může ukázat na panenkách, respektive na krojích, které mají na sobě, a tak se v sedmdesáti letech pustila do podnikání, objednala si vagon panenek a pustila se do práce. Podnikala do nedávné doby a dala dohromady třicet šest různých krojů z různých oblastí naší republiky. Když jsem se na ni dívala, „čišel" z ní život. Hodně pracovala a dělala to, co ji bavilo a v čem viděla smysl.
Příklady táhnou
A právě tohle potřebují děti vidět. Musíme jim přece ukázat, jak žít, jak jsme pohlcení tím, co nás baví a těší. Realita je však taková, že se víc staráme o své děti než o sebe, mnoho žen přestává ve chvíli, kdy se stanou matkou, žít svůj vlastní život a všechnu pozornost obrátí směrem k dítěti. Zapomínáme na to, že musí být dobře především nám, že se dál potřebujeme zabývat sami sebou a hledat co udělat, abychom byli spokojení.
Každý z nás se potřebuje věnovat něčemu jinému, každého něco jiného zajímá, někdo potřebuje chodit po horách, jinému stačí procházky, někdo chce tančit a někdo zpívat či malovat, někdo se jen kochat pohledem na něco pěkného. A děti tohle všechno mohou sdílet s námi - když bude dobře nám, bude dobře i jim. Nehledejme zábavu jen dětem, nemůžeme na sebe zapomínat. Když nebude dobře nám a jen se „obětujeme" pro děti, budeme pak zákonitě chtít, aby se někdo obětoval také nám.
Na druhou stranu to není tak, že pro své děti nikdy nic neuděláme. Když pro ně uděláme něco, z čeho mají opravdovou radost, pak je ta jejich radost i naší radostí, ale všeho s mírou!
Libuše Junková (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
