Úvaha o rakovině

Minulý měsíc jsem měl příležitost dvakrát sledovat známou osobnost vyjadřovat veřejně své názory na jednu z černých můr, které dnes straší ve vědomí či podvědomí mnohých z nás. To slovo zní zlověstně: rakovina.

V televizním Hyde Parku na ČT 24 běžela debata se známou zpěvačkou Annou K., která je v rekonvalescenci po poměrně drastické léčbě rakoviny prsu. A před několika dny jsem se zúčastnil křtu kalendáře Sáry Saudkové pro příští rok, který je součástí projektu Život na druhou. Je v něm třináct fotografií rodin, jež byly počaty poté, co jeden z rodičů prodělal rakovinu. V tomto případě většinou rakovinu krve.

Optimismem proti rakovině?

V debatě s Annou K. nastal názorový střet mezi zastánci představy, že důležitým předpokladem úspěšné léčby je pozitivní psychické nastavení pacienta, a zastánci skeptické představy o tom, že jediným možným přístupem je trpně čekat, zda léčba chirurgickým zákrokem, chemoterapií či ozařováním zabere či nikoli. Jedna z divaček se Anny K. ptala na její zkušenost. Zpěvačka odpověděla, že usilovně pracovala na své psychice, na optimistickém nastavení, a že jí to zřejmě pomohlo. Ale současně se vyjádřila, že považuje za zbytečné snažit se zjišťovat, proč zrovna ona onemocněla. Za příčinu svého onemocnění v jedné krátké větě označila nějaké vrozené blíže neurčené předpoklady.

U příležitosti křtu kalendáře Sáry Saudkové promluvil primář hematologického oddělení plzeňské fakultní nemocnice, MUDr. Koza, který je předsedou správní rady Nadace pro transplantaci kostní dřeně pro léčbu těch druhů leukémie, které lze transplantací kostní dřeně léčit. Mluvil optimisticky o tom, že před několika desítkami let, kdy začínal na svém oddělení, měli pouze několikaprocentní úspěšnost léčby v případě rakoviny krve. A dnes mají pacienti více než padesátiprocentní šanci na přežití díky prudkému rozvoji léčebných metod. Myslím, že chtěl přítomným vlít optimizmus do žil. Jinými slovy řekl, že kdyby někdo z přítomných, kteří rakovinu na vlastní kůži nepoznali, měli tu smůlu a v budoucnu jim taková diagnóza byla lékařem sdělena, současná medicína jim dá oproti minulým dobám nesrovnatelně větší šanci k uzdravení.

Co způsobuje rakovinu?

Zmiňuji zde úmyslně tyto dvě příležitosti, kdy v  prvním případě sděloval své zkušenosti laik-pacient a v druhém lékař-odborník. Podle mého názoru mají společného jmenovatele. Ten jmenovatel vidím jako neschopnost a nemožnost zjistit skutečnou příčinu, proč u konkrétního člověka došlo ke zhoubnému bujení buněk, proč tedy onemocněl rakovinou. Oba protagonisté se v podstatě tomuto problému vyhnuli jako problému v současnosti neřešitelnému. Z toho také plyne, že současná medicína nám neumí dát návod k opravdu účinné prevenci rakoviny. A téměř každý, s kým jsem o tom mluvil, tento problém vidí jako řízení osudu, kterému se nelze vyhnout, kdy v lepším případě se lze tomuto osudu postavit čelem a vybojovat boj s rakovinou. To podstatné, co nám Anna K. a současná medicína sdělují, zní: „Nechte se včas vyšetřit, ať se rakovina podchytí v raném stádiu, jsou pak mnohem větší šance na vyléčení." Ale co dělat, abychom neonemocněli? Abych byl spravedlivý, nějaké informace od současné vědy máme, co je dobré dodržovat a čemu se vyhnout: zdravě jíst, nekouřit, nepít nadměrně alkohol, odpočívat, sportovat, pokud možno se nestresovat. Ale podle mé zkušenosti to není dostačující návod. Například můj otec celý život nekouřil, nepil, sportoval, měl zajímavé zaměstnání a prodělal už dva druhy rakoviny, kdy následků jednoho z nich se už nikdy nezbaví.

A co mi možná ze všeho nejvíc poslední dobou připadá zajímavé, je čím dál víc rozšířený názor, že rakovina je obluda, se kterou je potřeba bojovat na život a na smrt. Téměř všichni uzdravení říkají, že rakovinu s pomocí lékařů porazili.

Strašidlo jménem rakovina

Vrátím se teď k Anně K. Bylo pro ni podle jejích slov ohromnou podporou, když jí primář onkologického oddělení ujistil, že „její" druh rakoviny je vyléčitelný. Naprosto chápu, že v takovém případě je to pro pacienta velká motivace zapojit se s maximálním úsilím do spolupráce s lékaři a naladit se na optimistickou notu. Ale co v případě, když vám lékař řekne na rovinu, že váš druh rakoviny vyléčit neumějí, jen dočasně pozastavit chemoterapií s tím, že neznají případ, kdy by nedošlo k recidivě? A pak si na internetu najdete, že s vaším druhem rakoviny máte šanci na průměrnou dobu přežití šest a půl roku od vypuknutí nemoci a je vám čtyřicet pět let.

Výše uvedenou zkušeností jsem prošel. Mně nezbylo než se do úmoru začít pídit po tom, co je skutečnou příčinou rakoviny, protože jsem se odmítl smířit s tím, že jsem odsouzený na smrt. Totiž pokud neznáte příčinu vzniku něčeho, co nechcete, těžko přijdete na to, jak to udělat, aby to přestalo.

Prostor tohoto článku je příliš omezený na to, abych zde popisoval hledání příčiny vzniku své nemoci. Ale myslím, že jsem se dobral po jedenácti letech hledání k takové míře poznání, která je dostačující k tomu, aby se před šesti lety rakovinné buňky v mé krvi přestaly chronicky množit a abych byl zdravější než před patnácti lety. V kalendáři Sáry Saudkové jsem s manželkou a dvěma malými dětmi na fotce pro leden 2011.

Jedna rakovina, různé příčiny

Možná by teď bylo na místě, abych zde popsal univerzální návod, jak přijít na příčinu rakoviny, jak se jí zbavit a nejlépe jak ji vůbec nedostat. Na to si ale netroufám. Přestože si dnes myslím, že rakovina má univerzální princip příčiny vzniku, u každého nemocného se podle mého názoru tento princip projevuje v příliš odlišné individuální formě a její hledání je také individuální záležitostí.

Ale zjistil jsem, že můj dnešní názor není v rozporu s dosavadními výsledky oficiálního vědeckého výzkumu, konkrétně výzkumu docentky Šmardové z Masarykovy univerzity v Brně, která zkoumá chování rakovinných buněk. Nejsem vědec a je pro mě velmi těžké stručně popsat, čemu jsem byl schopný ze zprávy docentky Šmardové sepsané pro laiky porozumět. Ale zkusím to. Tedy ve stručnosti - rakovinné buňky si začnou v těle dělat, co se jim zlíbí, přestanou plnit svou jasně stanovenou funkci ve složitém systému lidského organizmu. Jakoby se začnou „považovat" za důležitější nebo naopak za méně důležité, než opravdu v systému jsou, začnou se nekontrolovaně množit a začnou „přemlouvat" ostatní „ukázněné" buňky, aby je podporovaly a živily. Nakonec dojde k devastaci a kolapsu organizmu. Léčba chemoterapií je založena na principu, že cytostatikum v organismu ničí všechny buňky, které se nejrychleji množí, což je právě vlastnost rakovinných buněk, ale bohužel třeba i střevních buněk a buněk v lůžkách vlasových kořínků. Chemoterapie tedy neodstraňuje příčinu svévolného množní buněk, jen buňky samotné.

Během svého mnohaletého hledání jsem se setkal s mnoha názory na uvedený problém a jeden z nich mě oslovil formou velmi výstižné paralely mezi chováním rakovinné buňky jako součásti organizmu, čili složitého funkčního systému, a chováním člověka nemocného rakovinou jako součásti lidstva, taktéž složitého funkčního systému. Každá buňka má v organizmu svou důležitou funkci a ostatní buňky spoléhají na její kolegiální chování a organizmus jako celek také. Když nějaké buňky přestanou plnit očekávanou funkci, bílé krvinky jako četníci je odstraní. Když se ale zblázní nadkritické množství buněk a ještě přesvědčí okolní buňky, aby je živily, bílé krvinky to nezvládnou a začne zhoubné bujení.

Hypotéza vzniku rakoviny

A teď zkusím nabídnout troufalou hypotézu. Tato hypotéza odpovídá mé zkušenosti, kterou jsem za posledních jedenáct let prošel, a je o tom, že lidé nemocní rakovinou se chovají a žijí v principu podobně jako jejich rakovinné buňky. Jednoznačně jsem o tom přesvědčený ve svém případě. Když jsem se přestal chovat a žít jako mé rakovinné buňky, nemoc ustoupila. Trvalo mi sice několik let přijít na to, o čem bylo toto „zhoubné" chování a způsob žití, ale myslím, že to stálo za to. V ostatních případech zkušenosti, o které píšu, je to skutečně jen hypotéza a ještě nevědecká.

Ale možná stojí za to se jí zabývat, přestože z pohledu běžných lidských hodnot a představ o tom, jak svět funguje, může vypadat jako sci-fi.

Co když všichni lidé nemocní rakovinou mají společného jmenovatele? Je to na první pohled neuvěřitelné, vždyť mezi ně patří tolik slavných, vážených, obětavých a ctihodných osob, které jsou často vzorem davům. Co když my lidé jsme jako buňky součástí nějakého vyššího systému, jehož smysl a účel si ani neumíme představit? Co když každý člověk má stejně jako buňka od narození danou funkci v rámci tohoto vyššího systému? Ta funkce může mít sice v mnoha případech ohromnou variabilitu a široký rámec, ale jestliže tento rámec překročíme nebo přestaneme být ochotni tuto funkci zastávat, co když nás přírodní zákony, které nám ještě nejsou příliš známé, začnou eliminovat stejně jako bílé krvinky začnou odstraňovat poblázněné buňky? Co když tato naše svévole, které si vůbec nemusíme být vědomi, je příčinou rakoviny? Co když rakovina není vůbec žádná obluda, ale jenom obrana toho vyššího celku proti svévolnému chování jeho buněk? Já myslím, že žádný organizmus nepovažuje své bílé krvinky za obludy, proti kterým se musí bojovat. Co když místo boje s rakovinou „postačí" jen přijít na to, jak fungovat v souladu se zájmem onoho vyššího celku? Ono se to ve školách neučí a v žádné vyhlášce ministerstva zdravotnictví to nenajdete. Ale co když se jedná o úplně nový a převratný pohled na fungování člověka? Co když jde o podobně převratný pohled na život podobně jako byla převratná v patnáctém století představa o kulaté Zemi?

Na závěr opakuji, že toto je hypotéza, jejíž aplikace v mém životě měla takový účinek, že můj druh zhoubného bujení považovaný za nevyléčitelný se zastavil. Oficiální medicína mi dala čas na hledání příčiny nemoci, protože uměla pomocí chemoterapie a biologické léčby moji nemoc dočasně pozdržet. Bez oficiální medicíny bych tuto hypotézu neměl čas ověřovat a bez ověřování této hypotézy bych tu dnes pravděpodobně nebyl.


Před několika dny jsem se dozvěděl, že v případě mé diagnózy, o které píši ve svém článku, se ukazuje, že nová cytostatika, která se začala používat pro léčbu začátkem první dekády 21. století, mohou být schopná prodloužit přežití pacientů na 15 až 30let. Ukazuje se, že nová cytostatika zřejmě dovedou zabránit vzniku nového zhoubného bujení na relativně velmi dlouhou dobu.

Já si ovšem myslím, že to je úspěch lékařské vědy, na který se lze podívat ze dvou stran. Na jedné straně je úžasné, že takový pokrok může prodloužit nemocnému čas pro hledání jeho individuální příčiny vzniku rakoviny a čas pro hledání jeho individuální životní parkety, která by nekolidovala se záměrem toho hypotetického vyššího celku, ale na druhé straně může svádět k domněnce, že je tímto lékem vše vyřešeno. Já mám obavu, že není. Kdybych mohl vrátit čas a představil si, že v okamžiku, kdy mi sdělili diagnózu, byla prognóza přežití už tehdy 15 až 30 let, nevím, jestli by mě to tehdy motivovalo k tak intenzivnímu hledání. Vždyť přece dožít se skoro sedmdesátky není zas tak špatné...


Autor: Ing. Ivan Beneš (více o něm zde)

Autor: Redakce PŽ

Facebook Vybrali SME Linkuj Google

Mohlo by Vás také zajímat:

• Výhody objednávání jídla: Proč je oblíbená možnost pro mnoho lidí
• Úspěšná diplomka na čas: Tipy na zvládnutí velké výzvy
• Vydejte se na zahraniční motoexpedici plnou adrenalinové zábavy
• Jak trénovat pozornost u dětí?

Zpět