Hledáte lék na dětský vztek? Nezapomínejte, kdo je rodič!
Dětský vztek je něco, s čím se při výchově svých ratolestí potká snad každý rodič. Asi se všichni shodneme na tom, že nejde o nic příjemného, avšak vyrovnat se s tím a nějak se vůči tomuto dětskému chování vyhranit zkrátka musíme. Jak se tedy zachovat, když se dítě vzteká, například si sedá nebo lehá na chodník nebo nechce jít ven z obchodu, protože nedostalo hračku nebo pamlsek, který si nyní chce vynutit? Lze takovým situacím předejít, nebo se s nimi musíme smířit a trpělivě čekat, až z toho dítě "vyroste"? Při konfrontaci s dětským vztekem jsme mnohdy bezradní. Často se stává, že situaci zkrátka nezvládáme a použijeme něco, co jsme tolik neměli rádi, když jsme sami byli malí, nebo o čem jsme si říkali, že tohle nikdy dělat nebudeme, protože to stejně k ničemu není. Třeba když nás maminka poučovala a umravňovala, že je to ostuda, že se to nedělá, že se to nesluší a nepatří. A pak se k něčemu podobnému uchýlíme také a dítě se snažíme vychovávat vyhlašováním obecných zásad, což je základní chyba. Proč to takto děláme? Třeba proto, že jsou nám některé věci tak jasné, že už se nad nimi ani nezamýšlíme. Pak ale nedokážeme vyhodnotit, jestli jsou funkční, tedy jestli vedou tam, kam chceme dojít.
Jako na divadle
Dítě potřebuje ke své „scéně" diváka. Dokud tam bude divák, bude hrát. Pokud se dítě začne vztekat třeba v obchodě, nejjednodušší je zajít za vedlejší pult, a pak sledovat, co bude následovat. Dítě se ve svém vývoji přirozeně potkává s tím, že mu něco není dovoleno, a potřebuje se to naučit respektovat. To se mu nelíbí a to NE nechce akceptovat, takže na vás zkouší všemi možnými prostředky vynutit si opak.Když se na besedách rodičů ptám, co si myslí, že je nejdůležitější ve výchově dětí, většinou slýchám odpovědi, že jde především o to, aby byly jejich děti šťastné a spokojené. Je to ale takto v pořádku? Pojďme se na to podívat trochu podrobněji.
Jestliže se totiž spokojenost dětí stane nejvyšší hodnotou, tak se podle ní také všechno řídí. Vše se přizpůsobuje tomu, aby bylo spokojené dítě, takže se pak stává, že pravidla vznikají podle toho, jak si to přeje dítě. Je to tedy dítě, které rozhoduje o tom, co se kdy koupí, nebo nekoupí, kam se půjde, nebo nepůjde. Dítě si na to zvyká čím dál víc, a když se pak rodič někde „vzepře poslušnosti", dítě vyvádí jako divé, protože přeci platí, že se všechno točí podle něj. A když všechno, tak všechno! Když to rodič nechápe, dítě musí ztropit velký "virvál", aby si rodič uvědomil, kdo tady má hlavní slovo.
Otočení rolí rodič - dítě
Zdá se vám to převrácené? Mně tedy ano. Rodiče se tak přehnaně snaží své dítě pochopit a porozumět mu, že se ze vztahu rodičů a dětí vytratilo to nejdůležitější: děti musí poslouchat své rodiče! O něčem si samozřejmě mohou rozhodovat děti samy, ale jsou věci, o kterých zkrátka rozhoduje rodič.
Pozorovali jste někdy kočku s koťaty, co udělá, když kotě překračuje své meze? Jednoduše mu je vymezí. Patrně proto, že nevyhodnocuje, co si o tom bude kotě myslet, ale protože vidí, že kotě něco nevidí a že je to udělat třeba.
Rodiče jakoby sami neměli dovoleno jednoznačně nastavit pravidla, možná kvůli tomu, že už by jejich děti nebyly spokojené, a tak začíná rozhodovat dítě. Na to ale dítě nemá, je zcela logické, že to tedy nemůže zvládnout. Dítě patřičné zkušenosti ještě nemá, takže na to mít ani nemůže. A tak mu začne být v této pozici nepříjemně. Vzteká se, chybí mu pocit bezpečí, nemá se o co opřít, cítí se ohrožené a „mezi řádky" volá o záchranu: "Tak už mi maminko ty hranice nastav, copak to nevidíš, že se bez nich neobejdu, že jsem bez nich ztracený? Vždyť ty dobře víš, že je těžké se v tom velkém světě vyznat a že to bez tebe nezvládnu!"
Dětský vztek je přirozený
Je přirozené, že se dítěti někdy něco nelíbí a že se vzteká. Tím, jak mu nastavujeme hranice, musí se s nimi vyrovnávat, musí hledat, jak se našemu požadavku přizpůsobí. Když třeba pětiletému dítěti řeknu, že půjde spát, a ono se začne vztekat, že ještě jít spát nechce, nesnažte se ho v jeho emoci zastavovat a vysvětlovat mu, že se vztekat nemá. Zkuste mu raději říct, popsat, co se teď děje: "Vidím, že se ti to nelíbí, ale stejně spát půjdeš." A když se dítě zeptá proč, nic si nemusíte vymýšlet, ale pěkně mu řekněte, jak to skutečně je: „Protože jsem tvoje maminka a o tomhle zatím rozhoduju já." V tuto chvíli nemá cenu vysvětlovat, proč musí jít spát. Děti to nemohou pochopit právě proto, že jsou to děti a jejich vývoj mozku není ještě tak daleko, aby si pospojovaly, jak musí jejich buňky regenerovat a o co všechno ve spánku jde.
Napadá mě otázka, proč by se mělo vlastně dětem všechno líbit? Kde se tenhle požadavek vzal? O tom přeci život není, i my dospělí musíme stále hledat, jak se tomu či onomu přizpůsobíme. Tak proč to nechceme nechat učit naše děti? Proč vůbec zabraňujeme dětem v učení?
Libuše Junková (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.