Jak mít spokojené dítě
28.10.2010 | autor: Redakce PŽ
Znáte ten pocit, že jste spokojení, když jsou hlavně vaše děti veselé, usměvavé a... šťastné? Já také. Snažila jsem se o to opravdu hodně dlouho a respekt k dítěti pro mě často neměl hranice. A to doslova. Naposledy jsme byli s přítelem a našimi dětmi na výletě. Moje dvanáctiletá dcera mi během výletu víceméně stále dávala najevo, že se mnou jet nechtěla. Jako hodná maminka bych jí přece měla dovolit dělat si, co chce, nebo trávit čas aktivitami, které chce ona...
Nesnažte se dítěti zavděčit
Ta "hodná" část mě, která jí v tomto dávala za pravdu, na její postoj typu "dělejte, co umíte, mě se tu nelíbí a líbit nebude" reagovala. Vlastně by se dalo říct, že jsem jí na tohle prostě skákala, upozorňoval mě na to velmi jemný hlásek pocitu viny. Měla jsem pocit, že jí to musím nějak kompenzovat. Ten pocit viny mě nutil, abych jí co nejvíce výlet zpříjemňovala, když jsem ji vlastně přinutila dělat něco, co nechce. Tím jsem jí ovšem potvrzovala, že si tím, že je s námi, nejsem úplně jistá. Moje nejistota souvisela s nevyslovenou otázkou: "Udělala jsem dobře?" A protože mi v tu chvíli záleželo na spokojenosti mé dcery namísto mé vlastní, mohla mě svou nespokojeností vydírat.
Myslím, že vzhledem k tomu, že tímto směrem jdu ve výchově svých dětí prakticky od jejich narození, mají praxi v tom, jak mě "dostat". Jako dobrá matka přece nemůžu být na dítě zlá - chci být hodná! Když se ale potácím v pocitech viny, nemůžu zároveň dát dítěti jasné hranice toho, co smí a co nesmí, tedy co pro mě je přijatelné a co už ne.
Každý sám za sebe
Vyvstává tedy otázka, kterou jste si jistě sami kladli v životě už nesčetněkrát. "Co mám dělat, aby bylo moje dítě spokojené?" Není v moci rodiče, aby se o spokojenost dítěte postaral (nemluvíme-li o materiálním zabezpečení, samozřejmě). Protože se sice postará nejlépe, jak umí, ale postará se podle svého vlastního "dobře", a to je pro každého jinak. A ještě v té chvíli nerespektuje, že dítě má svůj vlastní postoj ke světu a podle toho se i cítí a má právo se takto cítit, tedy vyrovnat se se situací po svém. Třeba i rozmrzelostí, smutkem nebo vztekem....
Velmi mě oslovuje věta: „Respekt k druhým je přímo úměrný respektu, který chováme sami k sobě." Myslím si, že pro výchovu dítěte je totiž nezbytná. O svou spokojenost se potřebujeme postarat každý sám. V různých životních situacích potřebuji hledat rovnováhu a zjišťovat, jak se cítím, když dělám tohle nebo něco jiného, když si představím, že půjdu tam nebo jinam a s kým. A totéž se potřebují naučit i naše děti.
Autorka: Bc. Helena Pavelková (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
Moje děti si taky neumí hrát samy. Já jim vymýšlím zábavu, aby se nenudily, protože mi to tak připadá správné. Jsou ještě malé.