Znemožňujete život svým dětem?
24.10.2011 | autor: Redakce PŽ
Co můžeme či nemůžeme u svých dětí ovlivnit výchovou? Chci se vámi podělit o povídání s jednou maminkou - potkaly jsme se na dovolené a vyprávěla miě o svých třech synech, kteří jsou dnes ve věku sedm, deset a dvanáct let. Společně jsme se zamýšlely nad tím, jak se který dokáže projevit a postarat se sám o sebe. Její zkušenosti by mohly být mnohým maminkám prospěšné.Nejstarší syn je z jejího pohledu nejméně schopný se o sebe postarat, o něco si říct, něco si zajistit či zařídit. Matka spatřuje příčinu dnešních problémů v tom, že se o něj už jako o malého hodně starala. Řekli byste si, že takové dítě by právě naopak mělo být vyrovnané a schopné sebevyjádření a vlastního názoru? To se ovšem mýlíte. Účinek je dle zkušenosti této matky zcela opačný.
Matka s ním trávila spoustu času. Když na něm viděla, že něco chce, tak aniž by si o to musel říci, hned mu to podala. Uspávala ho v postýlce nebo v kočárku a neodešla, dokud neusnul. Když se učil chodit, stále u něj stála, aby náhodou neupadl, takže si vlastně ani nikdy pořádně nenatloukl a nezkusil se sám zvednout. Důsledkem toho bylo, že chtěl chodit opravdu až "na jistotu", nepustil se dřív, dokud opravdu neuděl krok, takže začal chodit ve čtrnácti měsících.
Přehnaná péče škodí
Dnes matka popisuje, že mu svou přehnanou péčí vlastně znemožnila zjišťovat, co dokáže, neumožnila mu, aby riskoval a učil se novému. V té době si však myslela, že je vzorná matka, že dělá to nejlepší, a svého syna zahrnovala všestrannou péčí.
Se dvěma mladšími dětmi to už bylo jiné. Třeba na uspávání neměla tolik času, mnohdy nejmladšího dala plačícího do kočárku, ale než oblékla dva starší, v kočárku usnul sám. Naučil se usínat i spát sám a později ho stačilo pouze položit: po chvilce usnul a ani nebrečel. Matku zaměstnávalo mnoho jiného, takže si třeba k hračce museli oba mladší synové dolézt sami, nebo vymyslet, jak se k ní dostat. Příliš je nekrmila, takže si brzy našli způsob, jak se najíst sami. Když se učili chodit, nebyla stále s nimi, nechodila za nimi krok za krokem, nejistila je, aby nespadli. Několikrát se někde bouchli, i si natloukli, ale oba mladší se dokázali učit ze svých zkušeností, takže chodili již v deseti měsících.
Ošizeni o péči?
U nejstaršího byly problémy také ve školce. Když chtěl nějakou hračku, děti mu ji vzaly. Nedokázal se prosadit, nebyl zvyklý si o něco říct. Čekal, až mu ji někdo dá, nepočítal s tím, že by mu ji mohl někdo sebrat. Ve škole nebyl schopný se sám učit, ani si připravit věci na druhý den, jakoby nedokázal převzít zodpovědnost za své povinnosti.
Mladší dva synové se o sebe dokážou postarat jak ve škole, tak mimo ni. Mají i více kamarádů, snadněji navazují vztahy, jsou usměvaví a ve společnosti oblíbení. V porovnání se dvěma mladšími syny měla matka kdysi dojem, že jsou ošizeni o její péči. Dnes si myslí, že ve skutečnosti byli naštěstí ošizeni o znemožňování a zneschopňování. Když něco potřebují, dokáží si to zajistit, vymýšlí, jak k tomu dojít, jak si to zařídit, zkrátka jsou velmi aktivní, na rozdíl od nejstaršího, který je pasivní. Přehnaná péče je pro dítě totiž daleko víc omezující, než si vůbec dokážeme představit. A ovlivňuje celý jeho život.
A jak to děláte se svými dětmi vy? Nesnažíte se za ně dělat věci, které už dávno zvládnou samy?
Libuše Junková (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
Mohlo by Vás také zajímat:
Zpět
Komentáře
Vložit nový komentář
Vložil: Jirka Neregistrovaný | 2011-11-17 16:55:48
To je známá věc, že se staším děckem je to horší jak s mladšíma. Ale pravda, že takhle sem to ještě nečet.
