Mít dítě je přirozené. Proč přesně ho ale chceme?

Důvodů, proč si pořídit dítě až v pozdějším věku, může být celá řada. Ekonomické, kariérní, než najdeme toho pravého apod. A taky touha „ještě si užít život". Mnohé z nás totiž žijí v zajetí stereotypu, že když se narodí dítě, všechno příjemné končí a z nás se stanou otrokyně malého prcka, které na nějaký "svůj" život mohou už navždy zapomenout. Musí to opravdu takto být?

Koneckonců, slýcháme to od svých kamarádek neustále. Jak se nevyspí, nemají čas si ani dojít na záchod, natož zacvičit si nebo přečíst knížku, a když jim zbude deset minut na kafe (které musí být bez kofeinu), považují to za ohromný svátek. Kdo by se dobrovolně do takovéto situace hnal?

Chci dítě - je to špatně?

Pocit, že mít dítě je špatná věc, v nás navíc velmi silně rozdmýchávají mnohé ženské časopisy jednou neustále dokola omílanou radou: „Když se seznamujete, hlavně před mužem nikdy nevyslovte, že se chcete vdát a mít děti, protože okamžitě uteče!!!". Je možné s takovýmto přístupem mít pocit, že chtít dítě je ta nejpřirozenější a nejnormálnější věc na světě? Asi těžko.

A tak myšlenku na děti raději odsouváme, nepřemítáme, jestli by se nám líbilo je mít a co by do našeho života přinesly. Raději se učíme další světové jazyky, jezdíme na in-line bruslích a po večerech si píšeme se známými na Facebooku. A pak jednoho dne zatikají naše biologické hodiny a nám dojde, že už není času nazbyt. Začneme narychlo řešit, jak si tedy dítě zajistit, ale v tom stresu už opět není prostor si v klidu sednout a ujasnit: „Proč já vlastně chci dítě mít? Jaké obohacení svého života si od něj slibuju? Co bych ztratila, kdybych si děti nepořídila?"    

Ujasněte si své potřeby

Možná to vypadá jako hloupost, vždyť je to přece jasné. Dítě je zachování rodu, až budeme starší, bude nás mít kdo navštěvovat - případně se o nás postará. Nebo nám naplní život. Někdy také věříme tomu, že nám pojistí vztah s partnerem a podobně. Jenže toto jsou v podstatě taková obecná klišé, která sice platit mohou, ale neříkají nic o našich konkrétních, individuálních potřebách. A ty může být velmi praktické si ujasnit z jednoho prozaického důvodu. Když vím, proč něco chci, také vím, jak se k tomu postavit a jak to do svého života zařadit.

Tento princip se projevuje všude, třeba i u obyčejného nakupování. Když si jdete koupit "jen tak" nějaký svetr, protože je přece fajn pořídit si něco hezkého na sebe, může se vám snadno stát, že sice seženete krásný kousek, ale doma třeba zjistíte, že ho nemáte moc k čemu obléknout. A ani ten nejmodernější skvost, který na vaší kamarádce vypadá báječně, nemusí vaše potřeby vůbec uspokojit. Když si ale ujasníte, že vám v šatníku schází béžové triko, protože máte několik hnědých sukní a nic pořádně vhodného k nim, v momentě, kdy si ho obléknete, budete spokojená velmi.

Nehledejte správné důvody. Neexistují.

A tak je to se vším, dítě nevyjímaje. Důvod pro jeho pořízení můžete mít úplně jakýkoli - nejsou žádné správné a špatné důvody. Může to být proto, že byste ráda nachystala výbavičku, trávila čas s maminkami na pískovišti a po večerech četla pohádky. Nebo vás naopak malé děti vůbec neberou, ale těšíte se, až si se školákem popovídáte o jeho prvních láskách a s puberťákem budete řešit, kolik mu dovolíte náušnic do obličeje. Ale když si uvědomíte, že to jsou ty důvody, to jsou ty vaše skutečné potřeby, pak se také zaměříte na jejich uspokojení a soužití s dítětem vás bude bavit. A nebude vás znejišťovat, že odpovídat tříleté dceři na její neustálé otázky „Mami, a proč," vás nejen nebaví, ale třeba i pěkně otravuje.

Pokud však zůstanete u oněch obecných „správných" důvodů, soužití může být značně frustrující. Třeba když si pořizujeme dítě s tím, aby dalo našemu životu smysl. To se pak jednomu neustále derou na jazyk otázky typu "Jaký smysl můj život nabral tím, že přebaluju plenky a vyvařuju dudlíky?" Odpověď se hledá těžko a prožitky jsou tomu adekvátně negativní.

Společné rozhodnutí?

My se ale otázkou, proč mít dítě, v podstatě nezabýváme. Spíše to pojímám tak, že si jednoho dne se svým partnerem řekneme, že už jsme na dítě zralí, a tak jdeme do toho. Navíc to bereme jako naše společné rozhodnutí, že my společně jsme se rozhodli, a v tu chvíli se v tom každý jakožto individualita ztratíme. A pak přestane být jasné, kdo od toho chtěl co, jaké potřeby jsem měla já a jaké měl můj muž, a situace se stane nepřehlednou a nejasnou. Tím, že si pořádně neuvědomujeme, proč jsme si miminko pořídily, najednou můžeme mít pocit, že si nás někdo zotročuje. Že se my kvůli někomu jinému musíme obětovat a přicházíme o svůj čas a zájmy, protože jsme v procesu všech těch změn zapomněly, že mít dítě bylo naše rozhodnutí. Rozhodnutí, které jsme udělaly kvůli sobě, protože nám v životě něco pro nás důležitého scházelo.

Čili nebojte se ujasnit si, proč chcete nebo máte své dítě. I když mu je už deset, patnáct nebo třicet let. Vzpomeňte si, jakou svou potřebu jste si chtěla naplnit, když jste rozhodla mít potomka. Co vám měl do života přinést? Co jste se od něj chtěla naučit? Nebo co jste mu chtěla předat? A doopravdy je úplně jedno, co to je. Ale pokud se vám podaří to ze vztahu získat nebo to do něj dát, můžete si být téměř jistá, že budete mnohem spokojenější.  


Katarína Lomská Filasová (více o ní zde)

Autor: Redakce PŽ

Facebook Vybrali SME Linkuj Google

Mohlo by Vás také zajímat:

• Výhody objednávání jídla: Proč je oblíbená možnost pro mnoho lidí
• Úspěšná diplomka na čas: Tipy na zvládnutí velké výzvy
• Vydejte se na zahraniční motoexpedici plnou adrenalinové zábavy
• Jak trénovat pozornost u dětí?

Zpět