Kdo vybírá při přijímacím pohovoru?
22.11.2010 | autor: Redakce PŽ
Kdybych se vás zeptala, kdo při přijímacím pohovoru na pracovní místo vybírá, asi byste odpověděli, že firma. Tedy její pracovníci, kteří u přijímacího hovoru jsou. Je to logické, jsou to odborníci. Oni přece nejlépe vědí, o jaké místo jde a jakého kandidáta potřebují. Je to ale opravdu takto jednostranné? Firma vybírá mě a já si vybírám ji
Také jsem si myslela, že to tak je. Firma přece ví, jaká jsou specifika volného místa, a ví tedy, kdo je na dané místo vhodným kandidátem. Takže já se přihlásím a pak už je to na nich. Na přijímací pohovor jsem pak šla s nastavením: „tak tady mě máte a rozhodněte, zda se vám hodím".
Jenomže pak mi mezi druhým a třetím - závěrečným kolem pohovoru došla jedna důležitá a pro mě zcela zásadní věc. Ano, oni sice vybírají, kdo se z jejich úhlu pohledu nejlépe hodí na dané místo. Ale zároveň vybírám i já. Vybírám, kdo bude na další období mým zaměstnavatelem, a tím vybírám svého budoucího šéfa, své budoucí kolegy, místo, kde budu trávit podstatnou část svého dne, témata, o kterých budu diskutovat během oběda a problémy, které budu řešit. A je na mně, zda toto vše do svého života chci, anebo ne. Takže firma vybírá mě a já vybírám ji. Rázem byl můj pocit zcela jiný, nějak víc rovnoprávný, a možná i to byl důvod, proč jsem nakonec místo získala.
Jak poznat, jestli je práce pro mě?
Není lehké již během pracovního pohovoru či konkurzu poznat, zda to vše, co si hodlám „pozvat" do svého života, je či není to „pravé ořechové". Nikdy si člověk nebude předem zcela jistý, jedna věc je ale zcela zásadní - nelze se k tomu dopřemýšlet. U pohovoru se seznámím s personalistou, se svým budoucím šéfem, někdy s kolegou, uvidím zasedací místnost a chodby, ale nikdy neuvidím vše, nepoznám se se všemi kolegy, nedostanu všechny informace. Mám ale možnost řídit se svým pocitem. Ten mi může napovědět mnohé. Pocit, který budu mít z prostředí, ze stisku ruky, z toho, jak se mnou potencionální budoucí kolegové mluví. To vše jsou důležité vjemy, které mohou pomoci tam, kde nejsou argumenty.
Koneckonců, pocit, že jste v práci šťastní, je k nezaplacení, a naopak pocit, že vás práce štve, nezažene ani vysoká částka na výplatní pásce.
Ing. Milena Zachrdlová, Ph.D. (Více o ní zde.)
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.