Jak jsem přišel na svět
29.11.2010 | autor: Redakce PŽ
Za tuhle knížku pro děti od Kateřiny Janouchové s roztomilými ilustracemi Mervi Lindman (prvně vyšla ve Stockholmu roku 2004, u nás v roce 2006) jsem opravdu vděčná. Přestože ji našel pod stromečkem můj mladší syn, ušetřila spoustu práce mně. Je v ní totiž prostě, srozumitelně a hezky „dětsky" vysvětleno a nakresleno, jak jsme všichni na začátku byli jen semínko v tatínkově pytlíčku a vajíčko u maminky v bříšku, jak se asi tak naši „rodiče" mohli seznámit, jak se semínko a vajíčko dala dohromady, ale taky třeba, že existuje umělé oplodnění, adopce, jak se děťátko v břiše vyvíjí, co to je pupeční šňůra a jaké jsou způsoby porodu. A taky se v téhle knížce zřetelně říká, že existuje dost věcí, které nevíme - třeba kde jsme byli před tím, než jsme se narodili, proč jsme to právě my a ne někdo jiný nebo kdy přesně se miminko narodí.
Před spoustou let, kdy ještě tahle knížka byla „na houbách", jsem se musela obejít bez ní a vysvětlit to všechno svému prvorozenému synovi (byly mu asi tak čtyři roky) sama. Pěkně jsem se u toho zapotila. Poté, co jsem vyčerpaně dovyprávěla, se mnou pěkně zamávalo, když mi spokojeným hláskem řekl: „Jé, to je hezký, řekni mi to ještě jednou." A to jsem ještě netušila, jak se zapotím zanedlouho potom, až po jednom nákupu v drogérii začne zkoumat a dotazovat se, cože je tamta malá čtvercová krabička s obrázkem srdíček.
Sex jako tabu v rodině
Obejít se bez téhle důmyslné a vtipné knížky musela bohužel i má maminka, která, poněvadž je strašně stydlivá, mi raději neříkala nic. Tedy vlastně ano, mluvila o lásce mezi tatínkem a maminkou. Hmm. A tak jsem se musela všechno o tom, jak se dělají děti, dozvědět až od drsné spolužačky Valérie ve třetí třídě, která totiž o prázdninách v Bulharsku potají sledovala jakousi paní s jakýmsi pánem. Tomu, co říkala, se mi moc nechtělo věřit, zdálo se mi to ošklivé a strašně divné (obzvlášť informace „musíš dát nohy jako žába"), ale přece jen rodinné informační embargo bylo prolomeno. Pozdější nález učebnice gynekologie pro střední školy v hlubinách matčina nočního stolku mé znalosti završil.
Aby bylo jasno, já se na maminku nezlobím. O sexu a o tom, jak přicházejí děti na svět, mluvit asi spíše neuměla než nechtěla. A vlastně si uvědomuji, že ani nevím, jak se k patřičným informacím v dětství dostala ona sama. Zřejmě to neměla úplně jednoduché. Protože já si dobře vzpomínám, jak mi kdysi děda rozmlouval četbu jedné knihy z babiččiny útlé knihovny - že prý jsem na ni ve dvanácti letech malá. Ta tajemná kniha pojednávala o mládí jedné slečny, jejím zasnoubení a sňatku s mužným Lexou. Pak se jedné noci něco stalo a kniha končila tím, že ona slečna čekala miminko. Ale co se tu noc stalo, to tedy opravdu nevím. Vybavuje se mi jen, že svítil měsíc a tak nějak zvláštně se pohnuly záclony na okně. Hmm. Takže maminka se pravděpodobně musela dozvědět co a jak z jiných zdrojů než od rodičů a nejspíš se prostě spolehla na to, že já to zvládnu podobně. Taky je ovšem možné, že kolem sexu byla v naší rodině taková záhadná nedotknutelná mlha, že mě nikdy ani nenapadlo se na něco ptát. A že kdybych se trochu víc nadechla a přímo se zeptala, tak bych přece jen nějaké odpovědi dostala.
Kdo je Kateřina Janouchová?
Jak se ale ke své otevřenosti, schopnosti lapidárně a přitom pěkně a čistě vysvětlit poměrně intimní věci, dobrala Kateřina Janouchová? Kdo to vlastně je tahle žena, která mě hned na druhé stránce knihy dojala originálním věnováním: „Všem našim dětem a taky díky tatínkům za jejich úžasná semínka."?
Kateřina Janouchová se narodila 22. února 1964 v Praze, ale známá je spíše jako Katerina Janouch, švédská spisovatelka a novinářka. Je dcerou Františka Janoucha, jaderného fyzika a pozdějšího zakladatele Nadace Charty 77, a jeho ruské ženy, bioložky Ady Kolmanové. Od svých deseti let žije ve Stockholmu, kde se její otec usadil po vypovězení z Československa. Jako redaktorka nebo samostatná novinářka pracovala v různých švédských periodikách. Populární je její stálá rubrika o otázkách sexu v Expressen. Její knihy, psané a vydané ve švédštině, vyšly i v jiných jazycích. S manželem Robertem Bohmanem, scénografem, mají pět dětí. Problémy s jeho závislostí na alkoholu a kokainu, a jak z ní společně hledali cestu ven, publicisticky zpracovala ve dvou ze svých knih. (Tak po těch se rozhodně podívám v knihovně příště...)Nevím sice, co by asi tak Kateřina Janouchová řekla mému dědovi nebo mé mamince, vím ale co řekla na téma uchránění tajemství a intimity v jednom rozhovoru: „Tajemství zůstanou vždycky. Nikdy neřeknete, nepopíšete, nevyjádříte všechno. Takže když už se vám podaří sdělit něco, je to vždycky dobře. ... Spontánnost a přirozenost ztrácíte právě tehdy, když o technice sexu nemluvíte a neovládáte ji. Je mnohem lepší říct tomu druhému, co potřebujete nebo co si přejete, než ho nechat mnoha pokusy a omyly tápat. Oba z toho pak máte lepší zážitek."
A také vím, že jsem moc ráda, že se můj syn ptal a ptá se dál. I když jak roste, kniha Jak jsem přišel na svět mu přestává stačit a prostor pro moje vysvětlování a pocení se zase vynořuje a zvětšuje. Od otázek po tom, co se ale přesně děje pod tou peřinou na tom obrázku, jestli to vypouštění semínek náhodou nebolí, až po se značnou úzkostí vznesenou otázku: „Ale mami, jak já ji najdu, jak najdu tu maminku pro svoje děti, až budu velkej?"
Tak na tuto otázku já třeba zrovna odpověď nemám. Ale rozumím té úzkosti v jeho hlásku. Před nedávnem se totiž jeho velký bratr bolavě rozcházel se svou slečnou a on to hodně vnímal a prožíval. Umím si představit, jak šestiletého kluka děsí nejasná představa toho, co všechno má asi před sebou - hledání, seznamování, poznávání, a teď ono to může skončit rozchodem a velkým trápením?! A jak se tedy pak dostat k tomu, aby z něj byl ten tatínek s těmi semínky? Takže mu sděluji svou zkušenost, že když opravdu hledáš, najdeš. Vyprávím mu o tom, že rozchod, když si dva opravdu nerozumí, není špatný konec. A že to hlavně není vůbec žádný konec. Že já jsem si třeba takhle našla jednoho tatínka, se kterým jsem měla jeho velkého bratra, ale nebyla jsem s ním šťastná. No a tak jsem hledala dál a našla si jiného, se kterým mám jeho a jeho malou sestru, a jsem mnohem, mnohem spokojenější. A dodávám ještě, že vlastně tohle hledání, jak a s kým a s čím budu spokojený, je prostě takový proces bez konce, ať už jde o vybírání si jídla z ledničky nebo knížky, hračky či kamaráda pro společnou hru. A pak už jen tiše doufám, že mu moje odpovědi budou k užitku, stejně jako první krůček do mapování rozlehlé krajiny fyzické lásky a sexu citlivě zprostředkovaný knížkou Kateřiny Janouchové.
„Čím víc spolu budeme mluvit a vyměňovat si názory na to, jak chceme uspořádat život, tím líp se nám bude žít. Nebudeme si v nějakém problému připadat sami, ale snáz pochopíme ty druhé a jejich potřeby. Když lidé o věcech nemluví a jen se drží zavedených pravidel, způsobuje to spoustu frustrace a neštěstí. Ale když komunikujeme, můžeme tomu zabránit. Ale nejdřív si musíme přiznat slabost. Když všichni držíme fasádu a tváříme se, že nikoho a nic nepotřebujeme, těžko si můžeme navzájem pomáhat."
Katerina Janouch/Mervi Lindman - Jak jsem přišel na svět, nakladatelství Mladá Fronta, 2006, přeložila Lucie Johnová.
V češtině dále vyšlo: pro děti - Ivanka je nemocná, Ivanka se sama myje, Ivanka ráda jí, Ivanka lepí náplasti, naučné - Kniha o orgasmu, O lásce a sexu, Život dítěte, autobiografické - Nejbližší, Ukradené dětství, detektivní - Horká stopa, psychologické - Dcera na přání.
V textu jsou použity úryvky z rozhovoru s Kateřinou Janouchovou z časopisu OnaDnes.cz z 26. 3. 2007.
Markéta Bidlasová (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.