Zápis do školky aneb Co se dítě opravdu potřebuje naučit?
Většina rodičů přichází se svými dětmi do školky s menšími či většími obavami, jak jejich dítě zvládne adaptaci. A co přesně má vlastně zvládnout? Jaká jsou očekávání rodičů a jaké mají představy o svých dětech?Sama mám už děti velké, ale to, co jsem kdysi očekávala, byla hlavně paní učitelka, která má svoji práci ráda, kterou to s dětmi baví, není netrpělivá a má pochopení pro to, co mé dítě neumí a nezvládá. Důležité pro mě bylo, aby moje dítě chodilo do školky rádo a bylo tam spokojené. Spokojenost však musíme chápat jako proces - my se také necítíme trvale spokojení!
O svých dětech zdaleka nevíme všechno
Dnes se jako učitelka v mateřské škole setkávám s obavami rodičů, aby jejich dítěti nikdo neubližoval, nebo své dítko naopak líčí jako nezvladatelné s tím, že si na něj máme dát pozor. Moje zkušenosti s dětmi jsou však jiné. Často totiž dítě, před kterým je v pozoru doma celá rodina, velmi brzy pochopí, že takto to ve školce fungovat nebude, a je pak spíš zamlklé a stranou kolektivu. A naopak děti takzvaně "hodné" a bezproblémové zkouší, co si mohou dovolit, kam až zajít. Z toho vyplývá, že jak se chová dítě doma nemůžeme brát za bernou minci. Je to totiž často pouze naše představa, jaké máme děti, jak se chovají, co by nikdy neudělaly a co potřebují.
Ve školce se ale setkávají s novými situacemi, na které musí nějak reagovat. Je to krok do nového a neznámého prostoru, se kterým se potřebuje vyrovnat - a jak jinak, než po svém. Doba adaptace na nové prostředí je u různých dětí různě dlouhá a ovlivňuje ji několik faktorů.
Co ovlivňuje adaptaci?
Za podstatné považuji postoj rodičů ke školce jako instituci a učitelce samotné a také ochota a důvěra své dítě „pustit do světa", což souvisí se zkušenostmi v oblasti „učení se" nás, rodičů. Myslím si, že tento postoj ovlivňují informace podané učitelkou, její vstřícnost a ochota seznámit rodiče s pravidly a režimem školky. Většina školek dnes umožňuje rodičům pobyt ve třídě společně s jejich dětmi, čímž také získají potřebné informace - jak učitelka jedná s dětmi a řeší konflikty, jak na ně reaguje, jaká je ve třídě atmosféra, jaké podmínky jsou ve třídě vytvořeny pro hru, tvoření, objevování...
Pokud máme strach, že naše dítě bude mít problémy s adaptací, je to strach oprávněný. Nejde o to, že někdo nebo něco zvenčí mému dítěti způsobí nebezpečí, ale chystám se za nějakých okolností zachovat tak, že je strach z následků, potíží - opodstatněný, třeba představou, že jediné bezpečné místo pro mé dítě je ve vlastní rodině a okolní svět je špatný a zlý.
Jablko nepadá daleko od stromu
Mám zkušenosti s tím, že jedno z mých dětí mělo problém se přizpůsobit, dělalo si věci po svém a většinou se věnovalo úplně jiným aktivitám, než ostatní děti. Při konfliktu s jiným dítětem reagovalo útočně nebo se zcela stáhlo. Záleželo na učitelce, která jej měla na starosti: u jedné cítil podporu a zájem, u jiné odsouzení. Myslím, že zrovna tak se cítí rodiče, kteří si se svým dítětem nevědí rady.
My rodiče reagujeme na konfliktní situace často velmi podobně jako naše děti. Nevěděla jsem si rady a nebyla ochotná připustit, že jediný, kdo má možnost tuto situaci ovlivnit a změnit, jsem já. Místo toho jsem se svým dítětem začala obíhat odborníky: psychology, psychiatry, neurology, pedagogické poradny. Já jsem se tím utvrzovala v tom, že problém je v dítěti, ne v podmínkách, které vytvářím.
Co tedy považuji za podstatné? Podle mě je důležité, aby se děti naučily přizpůsobit se novým podmínkám a měnícím se okolnostem, zároveň se potřebují naučit vnímat své pocity a potřeby, které je povedou k respektu k sobě a druhým, naučit se uvědomovat si rozdílnost a jedinečnost svoji i druhých, a z toho plynoucí potřebu se s ostatními domlouvat: komunikovat a spolupracovat! K tomu, aby měly ochotu se učit, potřebují prostor, ale také zájem, trpělivost a vlastní příklad nás dospělých.
Děti dělají to, co vidí doma
Je populární vycházet v současné době při práci s dětmi „z potřeb a zájmu dětí" - ano, ale děti velmi často nevědí, co potřebují, a navíc zajímá každého něco jiného. Záleží na mě jako na učitelce (nebo rodiči), čeho chci dosáhnout, co je chci naučit, jak je motivuji a podporuji a jaké prostředky zvolím. Je tedy v mém zájmu je k tomu motivovat a je moje potřeba je učit. Mezi mnou a dětmi existuje přátelský vztah, ale především vztah, založený na hierarchii. Musíme se jako dospělí chovat, odpovědnost za výchovu děti máme my, nemají ji děti!
Děti jsou odrazem nás samotných a přestože pro nás není někdy jednoduché tuto skutečnost přijmout, platí jedno pravidlo: Když se nám nelíbí sklony a chování našeho dítěte, je čas zamyslet se nad vlastním jednáním a svými postoji a pravidly, kterými se řídíme. Pravidla rodiny jsou pro dítě závazná, a dítě je nemá šanci překročit! Pokud máme problém s novými věcmi my rodiče, jak by je neměly mít naše děti? Zápis do školky můžeme brát jako novou etapu ve svém životě, změna je přece život - dovolte ji sobě i svým dětem!
Bc. Helena Pavelková (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.