Proč máme děti v pozdějším věku?
19.11.2010 | autor: Redakce PŽ
Není to tak dávno, kdy na ženu, která ve dvaceti letech neměla muže a aspoň jedno dítě, okolí hledělo s otazníkem v očích, co že je u ní za problém. Tahle doba je ale dávno pryč a dnes nás naopak vůbec nezarazí, když žena ve třiceti ještě partnera nemá a k prvnímu porodu se chystá v pětatřiceti. Důvodů, proč se založením rodiny počkat, je celá řada. Chceme získat kvalitní vzdělání, naučit se jazyky, rozšířit svůj úhel pohledu ve světě. Chceme si být jisté, že nebudeme muset vychovávat své dítko v pronajaté garsonce na sídlišti či odepřít mu kroužek angličtiny, takže si budujeme stabilní ekonomické zázemí. A nechceme rodinu jen tak s někým - přeci si za otce pro své dítě vybereme toho nejlepšího. Všechny tyto důvody pak mají logické vyústění: s dětmi začínáme až v době, kdy naše biologické hodiny bijí na poplach.
Moderní medicína není všemocná
V podstatě obrovsky medvědí službu do této situace přináší moderní medicína, která v nás vyvolává pocit, že nikdy nebude pozdě. Pokud se podařilo oplodnit sedmdesátiletou ženu, tak já ve svých pětatřiceti letech jsem sotva v polovině, ne? Tak to mám ještě spoustu času, než se do toho pustím... Jenže už k nám jaksi neproudí informace, že občas se sice podaří takovýto zázrak, ale že z každého sta pokusů o umělé oplodnění je úspěšných pouze pětadvacet. A to nemluvě o tom, že než dojde na tento zákrok, čeká partnery nejprve několik měsíců až let, kdy se snaží sami, pak přijde řada různých vyšetření, hormonální léčba, kdy žena nezřídka nabere pěkných pár kilo a až když tohle všechno selže, dojde na umělé oplodnění. Čili doba skutečně děsivého martyria plného stresu, úzkosti, nejistoty. Inu, toto může být právě cena za výše uvedené zvolené hodnoty.
Nechtějte pro své dítě maximum
Možná naše snaha vytvořit svému dítěti úplně ideální zázemí není přesně to, jak ho co nejlépe připravíme do života. On totiž ten svět, ve kterém žijeme, není podle našich představ ani trochu ideální, a pokud dítěti věnujeme příliš času, pozornosti a uděláme z něj středobod domácnosti, plánujeme mu do života pěkný šok. Bude mít problém přizpůsobit se už ve škole (tam kolem něj nikdo skákat nebude) a ještě hůř v zaměstnání, kde se vše řídí pravidly nadřízeného.
Navíc, děti se učí nápodobou. Většinou je jim dost jedno, co jim říkáme, že se má nebo nemá - ony prostě sledují nás, jak v jednotlivých situacích reagujeme, a podle toho se pak chovají. A pokud my svou výchovu pojmeme jako způsob, kdy je třeba se vzdát svých vlastních potřeb, snů a cílů a vlastně zasvětit (obětovat) vše dítěti a rodině, můžete si domyslet, co si z toho váš potomek odnese. „Nemysli na sebe, tvé potřeby nejsou důležité, hlavně se starej o ostatní." Je toto skutečně výbava, kterou chceme svým dětem předat?
U žen, které s rozením dětí začnou dřív, toto riziko zpravidla nehrozí. Právě proto, že zázemí ještě nemají příliš vybudované a musí se otáčet, aby zajistily vše, co je třeba, nemají na svá robátka tolik času. A těm pak nezbývá, než že se o své potřeby naučí starat samy. A co může být pro člověka lepší výbava, než když se od raného věku dovídá, že to je na něm, aby si svůj život zařídil ke své spokojenosti?
Výhody mladších matek
Navíc, mladší matky bývají uvolněnější, nemají ještě tolik vyvinutý reflex „co-všechno-se-může-stát". Své děti pak nezúzkostňují neustálými obavami, jestli si umyly ruce před jídlem, zda baští dostatek vitamínů, nemají-li příliš studené ručičky nebo umazané tepláky. Na to prostě nezbývá čas a dítě možná v době, kdy jde do první třídy, ještě neumí plynule číst a psát, ale zato mělo dětství, kdy stihlo prozkoumat spoustu souvislostí a seznámilo se se světem, ve kterém bude žít.
Samozřejmě, cílem není dostat se do opačného extrému. Nemluvíme zde o tom pořídit si dítě na střední škole a nechat ho zcela nezřízeně vyrůstat na ulici a občas mu podat krajíc chleba namazaný marmeládou. Jde pouze o to, abychom ze samého strachu, že podmínky ještě nejsou dost ideální, neodkládaly myšlenky na rodinu na: až dosáhnu toho, až zvládnu tamto - a v důsledku se pak nedostaly do hrozného presu, kdy už to s miminkem ani nemusí vyjít. Nakonec mnohé naše matky začaly u rodičů v obýváku s narychlo sehnanou novomanželskou půjčkou a my jsme se svou první básničku naučily až ve školce, ale ruku na srdce: vážně jsme tím strádaly?
PhDr. Katarína Lomská Filasová (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.