Zamyšlení nad českým jazykem. V čem je čeština výjimečná?
Tento článek chci věnovat češtině a pokusit se na tento jazyk a jeho literaturu podívat jinak než pouze kriticky. Mnoho lidí a možná i vy sami můžete mít pocit, že úroveň češtiny upadá a že dnes už nikdo pomalu nemluví spisovně. Jsou ovšem momenty v naší literatuře a vlastnosti češtiny, na které můžeme být právem hrdí, a to bez ohledu na to, jaká je v současnosti úroveň našeho jazyka.Společný jazyk = jeden národ?
Čeština je úzce spojená s naším národem. Je pro nás automatické, že ten, kdo má češtinu jako mateřštinu, je Čech. Takový automatický vztah jazyka k národu u ostatních zemí není. V některých zemích je pojem národa spojen úzce se státem (například Francie), v dalších je spojen úzce s kulturou a jazykem (například Česko), v jiných je spojen s lidem jakožto masou (například Německo). Zajímavostí je, že národ, tak jak ho chápeme dnes, je relativně novinkou. Ještě před dvěma stoletími byla Evropa rozdělena na různá hrabství a vévodství se svým regionálním nářečím a zvyky - Bretaň, Bavorsko, Alsasko, Andalusie atd. Teprve v 18. a 19. století se díky průmyslové revoluci začaly tvořit v Evropě novodobé národy.
Staré pověsti české a národní obrození
Jazyk, literatura a naše kultura je něco, co nás spojuje. Jednou ze zajímavých oblastí v české literatuře jsou starodávné pověsti, legendy a mýty, které se zachovaly díky ústnímu podání až do dob, kdy byly poprvé zachyceny ve středověkých latinských kronikách a v 19. století zpracovány Aloisem Jiráskem či Ivanem Olbrachtem. Nejznámější podobu si pamatujeme ze školních lavic - Jiráskovy Staré pověsti české. Staré pověsti české jsou v Evropě ojedinělý soubor (další podobný má pouze Irsko) popisující mimo jiné kulturní a hospodářskou organizaci společnosti před mohutnou expanzí křesťanství. Ve všech ostatních zemích byly tyto soubory zničeny a má se za to, že se tento soubor, podobně jako v Irsku, zachoval proto, že obě země byly považovány za okrajové.
Dalším zajímavým obdobím je národní obrození v 19. století. V tomto období jsme se jako národ rozhodovali, zda přijmeme jako svůj jazyk němčinu, nebo investujeme energii do "znovuzrození" českého jazyka, který byl po dlouhém období útlumu v zuboženém stavu. Pro mnohé oblasti praktického života neexistovala slovní zásoba, neboť se používala oficiálně němčina a čeština se udržovala pouze okrajově a nedá se říct, že by se vyvíjela. Rozhodnutí o volbě jazyka nebyl v té době lehký úkol. Objevila se zde navíc otázka, zda se na vědeckém poli s tak malým jazykem, jakým čeština je, uplatníme.
Mluvit znamená myslet
Podívejme se nyní na český jazyk. Díky češtině, její variabilitě, ohebnosti a možnostem vyplývajících ze slovotvorby, máme jinak rozvinuté myšlení, než národy, které mluví jiným jazykem. Používáme například přípony či předpony (nést, přinést, donést, zanést, odnést, nosívat, přenášet), kterými dokážeme nezměrně obohacovat slovní zásobu a vyjadřovat nejjemnější zabarvení našeho vyjádření a citový postoj mluvčího. Nebo náš slovosled, který je do značné míry volný. Rozdíl si často uvědomíme, když se začneme učit cizí jazyk - nejčastěji angličtinu - a zjistíme, že tak elegantně, jednoduše a prostě, jak lze něco vyjádřit v češtině, v angličtině stejně elegantně nelze (na druhou stranu musím dodat, že angličtina má zase jiné kouzlo). Jednoduché sdělení jako "Dnes je venku hezké počasí," můžeme vyjádřit i takto: "Venku je dnes hezké počasí," nebo "Hezké počasí je dnes venku," ale i "Je dnes venku hezké počasí!".
Díky těmto možnostem, které v češtině máme, uvažujeme o věcech, o kterých ostatní neuvažují, protože k tomu nemají pojmy a jazykovou strukturu, a cítíme věci, které ostatní národy necítí, protože jejich jazyk to neumožňuje. Jazyková struktura je odborný termín. Představte si jazyk, tedy například češtinu, jako skříň. Způsob, jakým jsou uspořádány věci v této skříni a možnosti různých kombinací, je strukturou této skříně. Díky češtině jsme zvyklí na širokou škálu možností. V různých situacích dokážeme citem zvážit například to, zda je něco krásné, překrásné nebo krásňoučké. Každý z těchto výrazů vyjadřuje jiný stupeň subjektivního hodnocení. To, co je pro jednoho krásné, bude pro druhého překrásné a pro třetího krásňoučké.
Nezmínila jsem se o našem přístupu k pravopisu, normě a kodifikaci normy. O tomto procesu bude další článek.
Jana Janáková (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
