Karel Jaromír Erben: Záhořovo lože
Záhořovo lože je jedna z dvanácti balad známé Erbenovy sbírky Kytice. Nemůžeme o ní říci, že je z nich nejznámější nebo nejzajímavější, přesto v jedné věci prvenství vlastní: autor na ní pracoval ze všech básní nejdéle. Můžeme na ní nejlépe pozorovat proměnu autorových myšlenek a zrcadlení vlastního osudu. Silný příběh s velikým důrazem na boží milosrdenství by nám tak zcela jistě neměl uniknout.
Vznik Záhořova lože lze datovat již do roku 1836, kdy Karel Jaromír Erben napsal jeho první verzi. Ta byla nepopiratelnou reakcí na Máchův Máj, se kterým – s názory v něm prezentovanými, s postojem romantického hrdiny i celým rozuzlením příběhu – přinejmenším nesouhlasil. Ve své první verzi tedy zobrazil více než dvěma sty verši romanticky pojatou postavu loupežníka a otcovraha Záhoře, protějšek "strašného lesů pána" Viléma z Máchova Máje. Definitivní podoby však nabyla báseň teprve v prvních měsících roku 1851, za Erbenovi dlouhé nemoci, kdy byl sám z části upoután na lože.
Ve své definitivní podobě, tak jak je přístupný dnes, je Záhořovo lože baladicky laděný příběh, vypovídající o pokání strašného loupežníka. Ten, když uslyší o neuvěřitelných mukách, které jsou pro něj v pekle připraveny, dává se na cestu pokání a nakonec je mu - spolu s biskupem, který ho kdysi, ještě jako kající se poutník, k pokání přiměl - odpuštěno. Tento protikladný konec, kdy je hrdina spasen Bohem, byl kritikou přijat velmi dobře.
Jan Neruda píše: "Erben naslouchal, co lid sobě vypravuje, on bral výtvory fantazie lidu našeho, přibral zcela roucho, v jaké lid ty své fantazie mluvou šatí, a vytvořil z toho plod umělecký, tak dokonalý, že nejen výtky, ba ani nejmenší pochybnosti v kterékoliv své částce nepřipouští. Erben je básníkem našim nejčestnějším…"
Jaroslav Vrchlický pak: "Kytice je sbírka rázu takového, nejste s ní nikdy u konce a vždy rádi se k ní vracíte. (...) V ní našel ryze český duch klasického výrazu, ona je povýtce knihou českou. Tím líp, že jest vedle toho tak dokonalým dílem uměleckým."
"Stůj, červe, kdo jsi, kam tě cesta vede?"
Zastavil se poutník, zvedna líce bledé:
"Jsem zatracenec," - odpovídá tiše -
"do pekla cesta má, do satanské říše!"
"Hoho, do pekla? - Čtyřicáté léto,
co již tu sedím, mnoho jsem slyšíval,
mnoho vidíval, ale písně této
potud mi nikdo ještě nezazpíval! -
Hoho, do pekla? Netřeba ti kroků,
sám tě tam dopravím, nevzdechneš ani! -
Však a se naplní můj počet roků,
přijdu snad za tebou také na snídaní!"
"Nic ty se nerouhej milosti boží!
Dříve než jsem viděl den života prvý,
zapsán jsem peklu otce svého krví
klamem ďábelským - pro pozemské zboží.
Milost boží velká, a znamení kříže
zlámeť i strašlivé pekelné mříže,
porazí satana se vší jeho mocí!
Milost boží velká, ta ráčí dáti,
že se slabý poutník co vítěz navrátí,
dobuda zápisu z pekelné noci." -
Autor: Redakce PZ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.